Mých prvních 40 m
07/2003
Už je to dávno co jsem byl naposled v Chorvatsku na Pagu, ale vzpomínka na mrtvou krajinu – zakázané území z Planety opic – se téměř beze změny oživila naším příjezdem k trajektu. Úžasný kontrast mezi krásně blankytným mořem a vyprahlou kamenitou pevninou. O to víc se člověk musí těšit na druhou stranu ostrova, kde to snad žije... No a je pravda, že životem na Pagu silně cloumá sezonní turistická invaze středoevropanů. Tak jako severovýchodní (příjezdová) část trvá ve své nehostinnosti, na jihozápadním pobřeží jsem zaznamenal výrazné zlepšení ubytovacích kapacit penzionů, bungalovů, apartmánů,…… no radost pohledět a zaplatit...
Po vybalení konečně aspoň na chvíli do vodováhy – každá minuta se počítá. Alfa spánek zabírá a posiluje tělo děsně rychle. A na 14-tou hodinu vyrážíme k prvním ponorům na ostrov chobotnic – rozpotápět se a rozdýchat.
Mates sebe zkouší ze znalosti topografie ostrova a nás pro rozhýbání těla ze saharské turistiky – minuli jsme totiž odbočku k ostrovu chobotniček – ještě, že nejsme na přístrojovém potápění – fríčkaři netahají tolik olova, jsou prostě free.
Jooo voda se blíží – supéér – honem do ní. Je chladivá, mazlivá a taky - sapristy slaná. Příjemně nadnáší a uvolňuje – no balzám na tělo i duši. A pod hladinou klid a kupodivu i život (jasně, že Rudé moře to není), ale zaplať přírodě a Chorvatům za tyto dary.
Ze všeho nejdříve oživujeme znalosti a dovednosti záchranářské techniky v buddy dvojici na hladině i v hloubce. Potom už začínáme atakovat hloubkoměry. U ostrova chobotnic je krásný útesový zlom – no pohádka pod hladinou – to člověk zajede do 10-15m ani o tom neví. S Kamilou jsme na finále zkusili zakopání do 25m – šlo to.
Každé ráno ranní plavání v moři. Většina kumpačky plave cca 2km (s ploutvemi). Mně se nechce – nemám rád kilometry ve vodě, raději lenoším a relaxuji, tak jdu bez ploutví asi třetinu. I Tak (možná právě proto) je to fantazie – té energie v těle….. a snídaně je tím pádem obzvláště vypečená.
Druhý den jsme poprvé vyjížděli člunem na hlubší ponory vybaveni lany a závažím. Po zakotvení a montáži sestupových lan se rozkoukáváme pod hladinou (ponory 5m, 10m a negativní ponor) vše v buddy dvojicích.
No a pak to začíná – magická modrošedá hlubina do níž se ztrácí černé lano s hloubkovými značkami. Mistérie hlubiny umocněná romantikou i obavou - jak kdo cítí v srdci a skládá v hlavě. Koncové závaží není vidět- lenoší na dně v hloubce 40m. Pro mě je ve hře i něco jiného – ještě nikdy jsem se nepotápěl na maximální hloubku i když tentokrát s dobrou výbavou a pod kontrolou buddyho a ostatních.. Chci asi jako každý poznat své schopnosti a možnosti – láká mě a zároveň motivuje chuť poznat vlastní hranice. V potápění na nádech však útok na vlastní možnosti není doprovázen stresem a nervozitou- nesmí být. Kdo chce obstát, musí být uvolněný v klidu a v pohodě – smrtící kombinace a přitom tak přirozená – v tom je to kouzlo.
Rozdýchávání na hladině a potom s čagánkem v ruce do 25m (jako včera). Při dalším ponoru jsem šel na 30m – čekal jsem co se mnou udělá tlak vody, ale vypadá to, že nic smrtícího. Mates hlásí, že přes 30m se chodí většinou až 3.den, tak proto jsem ani před dalším rozdýcháváním „nenahlásil“, že zkusím jít dolů co to dá.
Do konce života nezapomenu jak jsem jel po laně dolů sluncem prosvícenou čistou vodou. První metry pod hladinou se musím zatahovat dolů pro velký vztlak neoprenu a vzduchu v plících – a od asi 15m začíná volný pád – plynulý…, klidný….,uvolňující,…..v beztížném prostředí. Plíce plné vzduchu, člověk málem cítí euforii. Snaha o maximální uvolnění svalů umocňuje prožitek. Jediné, co si hlídám je vyrovnávání tlaku v uších a masce. Od 25m je vidět spodní závaží. Když jsem míjel tři čárky na laně , tak zafungovala psychika – co bude dál? Zima a poměrně velký tlak na klidu nepřidají, hlouběji jsem ještě nebyl a prý to není tak jednoduché. Navíc vím, že není těžké dostat se dolů – horší je vrátit se zpět na hladinu. Bohužel nemám hodinky (vypověděly mi službu), takže nevím, jak dlouho jsem pod vodou. Když jsem sjel do 35m, tak jsem si řekl, že to ještě jde, i když o klidu a bezstarostnosti už se nedalo mluvit. Ve chvíli, kdy jsem si sáhl na čtyři čárky se pro mě na chvíli zastavil čas – (radost, pýcha, štěstí, ješitnost ,...) vše se vejde do 2-3 vteřin – ty vteřiny jsou naprosto úžasné, okamžiky intenzívního sebepoznání........... . No a pak euforie včudu a výstup na hladinu – hlavně ne stres – ten ubírá kyslík (a přitom nejsou zkušenosti na to být optimista). Ještě, že při výstupu k hladině tak krásně a opojně přibývá objemu vzduchu v pomačkaných plících (i když už není ten pocit přebytku kyslíku). Od 20 – 25metrů mě vítají sluneční paprsky, které se matně proderou a začínají být vidět ploutvonožci na hladině (freediveři). Od 15 metrů už opět získávám pozitivní vztlak a stoupám opět uvolněný a klidný – teď už vím, že je všechno v pohodě……..
Dál pokračovat není potřeba, i když jsem se dostal ještě hlouběji – o to už možná ani nejde. Hlavní jsou asi vteřiny a minuty pro které má smysl se potápět na nádech (a to ještě nebyla řeč o spoustě rybiček a jiném životě, který nám při ponoru asistuje a dělá společnost a dotváří kouzlo neopakovatelných okamžiků.
A abych nezapomněl – musím poděkovat Kamči a Matovi za organizaci celé akce pro nás dovolenkáře. A samozřejmě velký dík patří mému přístrojovému badikovi Sašovi alias božskému D.D. ( deep diverovi), za jištění ze spodu a překrásné fotky – momentky. ( Jen je škoda, že freediveři jsou tak rychlí – ale ploutve máme všichni hezký). Děsně se těším na další akci.
Čagooo.
Petr Vala
