Dojmy spokojeného účastníka kurzu Freediver - úroveň 1
Potápím se už spoustu let s přístrojem a splnil jsem si skoro všechny své potápěčské sny. Splnil jsem si dokonce i sny, o kterých se mě původně vůbec nezdálo. A jak jsem se potápěčsky vyvíjel, přidával certifikaci k certifikaci a poznával taje, úskalí a náročnost technického potápění, tak paradoxně spolu s tím rostl můj zájem o nádechové potápění. Myslím, že co se týká potápěčovy výstroje, nemohou existovat dva vetší extrémy. S tím jak jsem chodil do vody s čím dál více věcmi a kily, ve mě čím dál víc hlodal červík freedivingu. Jakmile potkáte v plné polní, vlastně v „plné vodní“, ve třiceti metrech nádecháře, ani vás to nemůže nezačít hlodat. Tak jsem si přečetl pár článků a nestačil se divit. Potom si vyzkoušel v lavoru s vodou své schopnosti a zase se nestačil divit. A to už ten červík hlodal a hlodal a vlastně doposud nepřestal. Prošel jsem si bazénovým kurzem a začal zkoušet co ve mě je. Vzhledem k okolnostem jsem své hloubkové pokusy prováděl za asistence kamarádů SCUBÁků, čímž jsem je z části obtěžoval a z části možná bavil. Ale času na potápění někdy bývá zoufale málo a tak jsem po roce a půl freediversky chřadnul. Až když se mě nedávno zeptala manželka, co bych chtěl za dárek k narozeninám, napadlo mě, že kurzem nádechového potápění mě udělá větší radost než placatou mašinkou s nakousnutým jablkem. Což prý měla být původní varianta mého dárku. Naštěstí nebyla a já si po domluvě s Vendy z OceanDevils vybral kurz Freediver - úroveň 1. A byla to dobrá volba!
Zážitky z celovíkendového kurzu jsou zatím úplně čerstvé a já jsem plný nadšení a odhodlání. Dál tudíž nemůžete očekávat úplně objektivní informace, ale spíš dojmy z akce, která se mě bezvýhradně líbila, a (což je důležitější) v potápění na nádech mě posunula o obrovský kus dál.
Úvodní blok teorie s praktickým nácvikem rozdýchání proběhl už v pátek večer. V sobotu ráno se tedy mohlo jít vesele do bazénu jen se stručným zopakováním. Začalo se tréninkem „statiky“, následovaly základy správného plavání - „dynamiky“, poté další dávka užitečných informací a odpoledne opět bazén a zkoušky správného zanoření a vyrovnávání tlaku. Jednoduše shrnuto: teorie i praxe v dokonalé rovnováze a navíc se skvělým časovým rozvrhem. Celý den utekl jako voda a když mě potom večer hučela hlava plná dojmů, bylo to nesmírně příjemné hučení.
V neděli ráno naše skupinka osmi kurzantů vyrazila na lom Leštinka u Skutče. Pro potápěče profláknutá a příjemná lokalita se zázemím, které mohou jiné lomy Leštince závidět. Po strečinku a rozdýchání jsme se rovnou začali snažit splnit povinný limit Freedivera 1, což je 14 metrů. Přestože voda měla docela bídnou viditelnost, asi tak 3 metry, většině z nás se to podařilo. Někteří jsme si dokonce vyzkoušeli i větší hloubku. Nejsilnější zážitek z celého kurzu mám právě z těchto hloubkových pokusů. To, že se potopím do 17 metrů a hned po vynoření vím, že to půjde i hlouběji, je zvláštní, příjemný pocit. A nejspíš tento pocit mě žene na trénink do bazénu a k dalším pokusům o překonání již dosažené hloubky. Je celkem pochopitelné, že přemluvit kamarády s flaškama na zádech k dozoru při statice je nadlidský výkon. Teď, po absolvování tohoto kurzu, to vypadá, že jsem poznal podobně naladěné lidi, se kterými se budu moci dál zdokonalovat a posouvat svoje limity.
Svoji povahou rozhodně nepatřím mezi závodníky. Při sportu jsem vždy hledal spíš pohodu a relax, než honbu za co nejlepšími výsledky. Zcela určitě se nezařadím po bok reprezentantů freedivingu, ani jsem takový cíl nikdy neměl. Ale určitě budu chtít své schopnosti zdokonalovat, určitě budu chtít být ve vodě vždy o něco déle a třeba i o něco hlouběji než dřív. Vždy tak, aby mě freediving naplňoval radostí z pobytu v prostředí, které nám není úplně vlastní. Vždy do té míry, aby i radost z nových úspěchů nebyla zkalena ničím nepříjemným. Když se podívám na schematický obrázek potápěče v 17 metrech, trošku mě to vyleká. Zároveň ale cítím, že limit kurzu Freediver 2 pro mě může být další výzvou... . A co moje výstroj na technické potápění? Určitě nebude zahálet. Jen se od teď bude muset dělit o místo v sušárně i v životě s dlouhými ploutvemi a podivně upnutým neoprenem.
Vendule a Petrovi za oživení freedivingu v Brně naleží metál. Oba je dostali alespoň za svoje sportovní výkony. Za to, jak pohodovým, přátelským a zároveň exaktním způsobem vedou kurzy, jak předávají nadšení a radost z tohoto sportu dál, za to jim dám metál asi stěží. V každém případě si ale zaslouží obrovský dík!
P.S.: možná jsem to s tím chválením trošku přehnal, ale já to tak prostě cítím.
draposh
